Taťána Gregor Brzobohatá: Už dávno neřeším blbosti

„To je ta Miss?“ zeptá se leckdo. Ti, jejichž zorný úhel je o pár stupňů širší, vědí, že Taťána byla první, kdo v ČR založil nadaci Krása pomoci na pomoc seniorům a aktivně se o péči o starší spoluobčany zasazuje už 13 let. A také lobbuje za jejich práva, mimo jiné i na půdě OSN, kde je od roku 2017 ambasadorkou SDGs (Cílů udržitelného rozvoje) a současně zastupuje český neziskový sektor. Topmodelka, herečka, tanečnice, influencerka, autorka nedávno vydané knihy Pokračování příště, která se pohybuje stejně ladně na mole jako v diplomacii. Cizí jí nejsou ani práva žen a genderové otázky. Rozhovor s Taťánou se často vymykal naplánovaným kolejím. Měnil se v debatu, protože ji zajímá názor druhých. Na focení přijela dokonale nalíčená, převlékla se za autem, nic nebyl problém. A před objektivem předvedla tak profesionální výkon, že za pár minut bylo hotovo. O téhle missis ještě uslyšíme.
 
Mrzelo by vás, kdyby v rozhovoru nezaznělo slovo Miss?
Vůbec ne… myslím si, že to ke mně patří. Byl to krásný, ale i náročný začátek. Víc si vážím té doby „po“. Protože to už bylo fakt jenom na mně. Na tom, jak se angažuju, jak se posouvám a co pro to dělám. Toho si vážím úplně stejně. 
 
Bylo to na začátku vždy pozitivní?
Byl to velký zvrat, protože když jsem odjížděla na Miss World, nikdo u nás v ČR ve mě nevkládal přehnané naděje. Heclo mě to. Bylo mi 18, reprezentovala jsem naši zemi na světovém klání a musím přiznat, že jsem si to celkem užívala. Fandily mi tam spousty lidí z celého světa. A najednou, když bylo po finále a já vyhrála, vzedmula se vlna kritiky.
 
Z Česka?
Z Česka. Češi mají „úžasnou“ vlastnost všechno shodit, pomluvit, omluvit, panuje častý disrespekt ke všemu. Pamatuju si jak se rozjela vlna názorů, že jsem musela vyhrát jen proto, že to bylo v Polsku, na což se nějaký novinář zeptal přímo Julie Morley, prezidentky Miss World na tiskovce po mém příletu do Prahy a tenkrát na to dost rázně odpověděla: “She won, because she was the best and you should be proud of her!” Ale i tak jsem to měla často na talíři.

Dneska už podobné názory “chytrých lidí” po sobě nechávám stékat a neberu si je k srdci. Ale všímám si celkově těch předsudků, co u nás lidé mají. A tahle část česká mentality, by se měla změnit, protože v konečném důsledku omezuje nás samotné... A i proto, si myslím, že tady má cenu tady působit a věci pomalu měnit. A i když se vaše práce nebo názory hned neshledají s ohlasem, zúročí se to časem a stojí to, podle mě, za to. 
 
Kdysi jste řekla, že tehdy jste se sama sobě moc nelíbila. Už je to lepší?
Spíš jsem se nepovažovala za nějakou extra krásku. Hned mi dávali nálepky jako dokonalá americká kráska a já si říkala, jestli nemají vadu zraku. Pro mě tahle dráha nebyla číslo jedna. Vždycky jsem chtěla tancovat, moje cesta směřovala jinudy a já jsem svůj pohybový talent nerozvíjela. Vrátila jsem se k tomu až při StarDance. Ale ano, myslím si, že čím je žena starší, tím víc vnímá svou vlastní hodnotu, je sebevědomější. Taky už neřešíte zbytečnosti, blbosti a neřešíte zlé a zapšklé lidi. Takže ano, dá se říct, že jsem s věkem víc spokojená.
 
Do Miss jste šla prý s tím, že pokud uspějete, zúročíte to v práci pro seniory. Kde se chuť pomáhat starým lidem vzala v tehdy 18leté holce?
Na mojí výchově měli v ranném věku podíl dost zásadně prarodiče od mamky, jednu dobu jsem u nich i bydlela a po rozvodu rodičů mi nahrazovali úplnou rodinu. A taky jsem byla odmalička fascinovaná stářím. Do svých 15 let jsem měla prarodiče i praprarodiče a měla jsem jejich kamarády i vrstevníky stále kolem sebe. Moje mamka, zdravotní sestra, mě v tom taky velmi ovlivnila a viděla jsem u své babičky, jak se stará a hodně se obětuje pro své rodiče. U nás v rodině tahle péče a starost byla prostě normální. Takže když jsem se díky Miss World seznamovala s charitativní rolí, přišlo mi potřebné využít toho všeho pro tohle téma. Viděla jsem v tom smysl a výzvu zároveň.
 
Krása je obvykle brána jako výhoda. Zažila jste někdy opak?
Pokud k sobě přistupujete po téhle povrchní rovině, obvykle na to dojedete. A je fakt, že to okolí dává takovým ženám sežrat. Vždycky za vás mluví vaše práce, to je jediná odpověď na předsudky. To je moje zkušenost. Ale jistě, na ženy jsou kladeny nároky, mají pocit, že musí okolí dokázat, že mají i jiný potenciál, než jen vnější krásu. Ale i když dosáhnete obojího, i tak vám to rádi občas dají sežrat. Pak z vás je chladnokrevná byznysmenka nebo feministka.

Už jen to, jak se u nás přistupuje k hnutí Me Too. Češi jsou ke spoustě věcem překvapivě celkem tolerantní, třeba k lhaní nebo korupci. Ale k genderovým otázkám a třeba platové nerovnosti, se staví zvláštně. Často se tyto věci zesměšňují, znevažují, bagatelizují se. V Americe je z toho Me Too zase hysterie opačným směrem a když se u někoho prokáže, už si nenatočí film. Ale u nás jsou násilníci pomalu považováni za frajery, co si umí přece jenom manželku srovnat. Podle průzkumů má s domácím nebo sexuálním násilí, sexismem nebo obtěžováním zkušenost každá třetí žena. V rámci práce mé nadace a spolupráce s OSN se věnuji také feminizaci chudoby a téma násilí na seniorech a seniorkách. Vidíme i ty genderové nevýhody, které se nabalují během života. Zajímalo by mě, jak tyto genderové otázky vidíte vy, jako muž.
 
Upřímně? Kampaň Me Too jsem zpočátku zlehčoval, protože je-li to o plácnutí po zadku řešeném po X letech, přijde mi to směšné. Druhá věc jsou nevyváženosti typu rozdílných honorářů, profesního znevýhodnění žen. Ale tak…
… tak to prostě je a máme to nechat být?
 
Tak to prostě je. Tím ale neříkám, že je to dobře.
A není čas tohle změnit? A změnit to musí lídři, všichni ti, kteří na to v jejich funkcích mají vliv.
 
Většinou chlapi.
Zatím. Jak se to má změnit, když jsou většinou na vedoucích pozicích, a i v politice muži. Dlouho jsem byla proti kvótám, ale změnila jsem názor. Ten proces by byl rychlejší. Nastartovalo by se to rychleji a pak by se mohly klidně zrušit. Jasně, taky debatuju s kamarádkami od kadeřnic po podnikatelky a některé také tvrdí, že žena přece má plnou možnost prosadit se sama, ale často tomu tak v reálném světě není. S předsudky nebo s nějakou formou diskriminace, se setkal v životě každý a bohužel to stále ve společnosti existuje. Sama jsem se s tím setkala.
 
V čem konkrétně byste viděla kvóty jako právoplatné?
Třeba v politice, kde je zastoupeno pouze 25 % žen. Zároveň panují určité předsudky a předpojatost, aby se člověk držel jistého povolání, a to jen z hlediska genderu. Je to tady dodnes. Jasně, máme političky, podnikatelky, ale je jich málo. Třeba v OSN António Guterres kvóty zavedl a je to přínos. Tak proč by to u nás mělo být jinak?
 
Třeba proto, že je to přirozené?
Nemyslím si. Přijde nám to přirozené jen proto, že jsme si na to zvykli. 

Myslíte, že v Česku ženy nemají šanci obhájit svou kvalifikaci bez kvót?
Právě že mají, ale když na to mají, nedá se jim často prostor. Velmi záleží na vedení firmy, na přístupu majitele a týmu a jak je nastaven. U nás to zas tak často nevidím, ale mění se to. Určitě jsou společnosti, které jdou příkladem. Třeba Tatiana Lemon z Googlu je fantastická. Ale je jen jednou z mála. Žijeme pořád v machistické společnosti. Ale věřím, že změna přijde s novou generací, jen to jde pomalu.
 
Žila jste několik let v New Yorku a LA. Nechtěla jste tam zůstat?
Prožila jsem tam nejlepší mladá léta, ale všeho se člověk nabaží, navíc jsem tam do vypuknutí pandemie pravidelně létala, tak jsem neměla pocit, že bych o něco přišla. Po covidu se hodně změnilo, a i když se to třeba v NY zase pomalu rozjíždí, bude to už jiná Amerika, než jakou jsem znala. Bylo rozhodně lepší trávit poslední dva roky doma v ČR.
 
Jako ambasadorka Cílů udržitelného rozvoje v ČR se pravidelně účastníte konferencí OSN, jejichž tématy jsou demografický vývoj, stárnutí populace, rozvoj sociálních témat či genderová problematika. V čem vaše působení spočívá?
Já s mojí nadací zastupujeme nevládní neziskový sektor a aktivně se podílíme na propagaci, vytváření a aplikování zmíněných globálních Cílů udržitelného rozvoje, které spadají pod agendu OSN.

Jde o 17 cílů udržitelného rozvoje, které v rámci Agendy 2030 představují program rozvoje na následujících 15 let a netýkají se jenom ekologie a klimatických změn, ale také právě genderových otázek, kvality života pro všechny věkové skupiny, vymýcení chudoby, hladomoru, méně nerovností ve společnosti apod. Je to plán pro lepší, smysluplnější a udržitelnější svět. Čerpají z našich zkušeností z praxe a každodenního kontaktu s klienty, seniory naší nadace. Je to neoficiální a neplacená funkce, kterou vnímám jako součást mé neziskové práce. Spolupracujeme s vládou i Ministerstvem zahraničních věcí nebo MPSV, ale také přímo s agenturami v OSN, které pod sebou mají sociální i genderové otázky a hodně řeší i ženská témata nebo stárnutí populace, což je globální výzva.

Kam se pak takové diskuse posouvají. Co je cílem?
Z konferencí, debat a kulatých stolů vzejde nová agenda/úmluva, kterou posléze přijmou všechny členské státy a zavážou se k jejímu dodržování a aplikovaní do lokální politiky a národního plánu. Teď je například aktuální, že lobbujeme za přijetí nové Úmluvy o lidských právech seniorů. Aby měli senioři všude stejná a lepší práva. Protože teď je to rozbité, nesjednocené, jsou roztroušeny do různých úmluv a stává se, že každý stát si to vykládá po svém.
 
Dopadá vaše snaha na úrodnou půdu i na české politické scéně?
Jak kdy, bohužel často se stává, že se nepředává agenda dál a co se nestihne během čtyř let, pak začínáte od znova. Ale jsou jednotlivci, se kterými se spolupracuje dobře a přínosně a mohly by z toho vzejít dobré věci. Ale takových je stále málo.

Jak s náplní práce vaší nadace zamávala pandemie?
Bylo to náročné, protože kontakt se seniory byl samozřejmě omezený a všichni propadali dezinformacím a panice. Naše práce se zintenzivnila, pomáhali jsme seniorům nejen doma, ale i v institucích. Rozesílali jsme tisíce balíků napříč celou republikou se zdravotnickými pomůckami, Nutridrinky, věcmi pro potěšení. Hráli jsme s umělci do oken, abychom je potěšili a vytrhly z letargie.

Většina našich klientů 80+ si nedokázala zařídit třeba registraci na očkování. I s tím jsme pomáhali. A znovu jsme si potvrdili, že největší problém seniorů je osamělost a izolace. Odhadem je až 800 tisíc seniorů, kteří se cítí velmi osaměle. A to má samozřejmě dopad na jejich zdravotní stav. Snažíme se ty nejhorší případy zachytávat a řešit. Smysl to má obrovský, ale bohužel nestíháme. Už teď máme téměř vyčerpané kapacity a plánujeme rozšiřovat tým i pole působnosti.
 
Co je podle vás, po 13leté zkušenosti v nadaci, největším problémem českého seniora?
Samota. Ale i další věci. Půjdu na to trochu z jiné strany. Myslím si, že jsou to vztahy. Mnoho lidí má špatné vztahy s rodinou, s nejbližšími lidmi. Potom, když o něco jde, rodina a pomoc chybí. A spousta starších lidí nemyslí na stáří a nejsou finančně zajištěni. A co si budeme povídat… Stáří a kvalitu života máme ve svých rukou. Jsem to já, kdo drží ve svých rukou svou vlastní psychiku, svoje zdraví, mentální zdraví, dlouhověkost. U nás ale funguje starý myšlenkový systém. Vidím to u našich klientů dost často. Nevyřešené vztahy, nedostatek úspor a žehrání na zdraví a nebo pocit, že za naše zdraví má zodpovědnost lékař, který za mě všechno vyřeší, když je problém. A to vše v momentě, kdy už to jde ovlivnit jen velmi špatně. Stejně jako je důležité si jít občas zacvičit, projít se, nejíst nezdravé věci a tak podobně, je potřeba mít nějakou psychohygienu. Jít se občas vydýchat do lesa, dopřát si kvalitní spánek. Nemít toxické vztahy. 
  
Co dala pandemie vám?
Knížku. Konečně jsem měla čas na to sednout. (smích) Ale taky jsem měla krizi. Naštěstí umím být sama se sebou a nemám problém být na sebe přísná a nastavit si řád. Vlastně mi to někdy vyhovuje. Nastavila jsem si to tak, že jsem psala, pak šla běhat, nesledovala jsem zprávy. Začala jsem se taky otužovat. Byla jsem přímo u Wim Hofa. Tam zažijete endorfiny, adrenalin a resetujete mysl i tělo, je to totální mindset. Pamatuju si, jak jsem lezla poprvé z ledové řeky v únoru po 3,5 minutách, instruktor na mě sáhl a já byla úplně horká. Tělo je dokonalá mašina, mám k němu od té doby naprostý respekt. Nakonec jsme s Wimem v ledové vodě vydrželi přes 7 minut. V životě jsem nespala líp, cítím se líp, mám lepší výkon, lepší myšlenky, nebyla jsem od té doby nemocná. Já jsem na tyhle věci docela střelec a každý rok jdu do něčeho nového. Je to návykové, podobně jako s pálivým jídlem. Zvyšujete si postupně dávky. Otužuju se každý den.
 
Jak chcete stárnout?
Důstojně a láskyplně k sobě i okolí. Mít možnost seberealizace až do konce. Přála bych si být vždy samostatná a pokud to nepůjde, mít možnost volby. A přála bych si aspoň občas, být obklopená milující rodinou.

Kde se vidíte za 20 let?
Chtěla bych dělat stále to, co dělám, jelikož těch aktivit a rolí mám víc. Některé se možná víc upozadí, jiné naopak umocní. Přeju si dál rozvíjet svoje podnikání a brand
“Iconic by Tatiana”. Moje práce a aktivity jsou pestré, tak doufám, že budou stále tak kreativní a neomrzí mě. Vzhledem k mojí povaze, jsem ale zároveň otevřená novým výzvám a budu se dál věnovat věcem, které mají podle mě smysl. Takže takovéto vegetění v důchodu doma v bačkorách mně asi nehrozí...

Kočka o kočce aneb Taťána a Jaguar E-Pace

Jaguar E-Pace je super žihadlo. Jestli nějaké hříchy má, tak to, že jezdím svižněji, než bych měla. Ale bez vážných dopravních přestupků. Užívám si dálky, delší jízdy. Vždycky jsem řídila ráda. Děda o mně říkal, že jsem dobrá řidička. A toho jsem si velmi vážila, protože poté, co v 68. roce nepodepsal souhlas s okupací, ho komunisté vyhodili a on dělal po zbytek života řidiče. Takže řídil dobře a znal všechny své trasy nazpaměť. A na téhle kočce mě baví akcelerace. Je to sporťák s krásným designem a nádhernou barvou. V létě jsme s ní byli v Toskánsku a jízdu jsme si moc užili.

Text: Aleš Wallcon, Foto: Tomáš Třeštík