Matt Field: Díky Pelíškům jsem přišel na chuť kaprovi

Britský velvyslanec Matt Field žije v Praze už druhým rokem a mimo budovu ambasády ho můžete zahlédnout i za okénkem zeleného Jaguaru XF. V nádherné zahradě Thunovského paláce jsme si povídali o české kultuře, britských autech a diplomacii v éře sociálních sítí.

Představil jste se české veřejnosti s pomocí skvělé kampaně #jsemtunovej. Teď už tak nový nejste, tak nám na úvod povězte, co vás během těch prvních měsíců nejvíc překvapilo?
Příjemně mě překvapilo to vřelé přijetí. Naše kampaň byla jednoduchá a srozumitelná – jsem tu novej, chci se učit a poznat vaši kulturu, těším se na vzájemná setkávání. Zaskočilo nás, jak bouřlivou odezvu video na sociálních sítích mělo. Dostal jsem stovky tipů na knížky, filmy, eventy. Stovky pozvánek na koncerty, výstavy, ale třeba i jen na pivo. Já i moje rodina jsme se tu okamžitě cítili vítaní. Úspěšný první krok pak samozřejmě také zavazuje, aby ta komunikace měla vysokou úroveň i do budoucna. Snad se to mně i mému týmu daří.

Prý se rád noříte do cizích jazyků a kultur prostřednictvím knih a filmu. Co vás při načítání a nakoukávání naší národní historie zaujalo?
Dostal jsem skutečně stovky tipů na knihy a ještě před nástupem do funkce jsem si přečetl stěžejní díla Čapka, Hrabala, Kafky. Snažím se vyhledávat i soudobé autory, ale ten seznam je ohromně dlouhý a pražská knihkupectví jsou obrovská. Chodím do nich moc rád, vždy si odtamtud něco odnesu.

Snažíte se statečně zkrotit češtinu. Většina lidí má v cizích jazycích problémy s idiomy. Já se ty britské učil na klasikách jako Červený trpaslík. Černá zmije nebo Monty Pythonův létající cirkus.
Dělám to stejně. Knihy miluji pro jejich práci s jazykem, ale ve filmech často nacházím tu aktuálnější, živější verzi jazyka. Jedním z prvních lidí, kteří mi na sociálních sítích dávali užitečné tipy, byl režisér Jan Hřebejk. A protože je to skromný člověk, přirozeně mi nedoporučil nic ze své vlastní tvorby. Ve zprávách od ostatních se ale jeho Pelíšky objevovaly velmi často, takže jsem nemohl odolat. Dostal jsem tak cennou lekci v českém veseloherním řemesle, vánočních tradicích i hořkosladké kombinaci rodinných hodnot na pozadí světových událostí.

To mi připomíná, že když Jiří Mádl přišel s tím, že chce natočit film Vlny o srpnu 1968, odrazovali ho všichni, že už přece ten film máme a jsou to Pelíšky. Nikdo nemůže konkurovat Pelíškům. On argumentoval tím, že chce tu situaci postavit do popředí, nikoliv jako sice tragickou, ale vedlejší linii v životech protagonistů...
Moc se na Vlny těším, ale ještě jsem si neudělal čas.

A z Pelíšků jste si tedy odnesl co? Plave ve vaší rezidenci o Vánocích kapr ve vaně?
Tak moc jsme se ještě neaklimatizovali, i když vím, že dnes už je to spíš okrajová tradice. Měli jsme ovšem kapra ke Štědrovečerní večeři, když jsme slavili naše první rodinné Vánoce v Praze. A díky filmu jsem chápal, proč jsou všude na ulicích ty obrovské kádě s rybami.

Rozhovor vedeme v angličtině, ale vy už jste zvládnul i několik interview v češtině a dokonce trénujete i naše obávané “ř”. Já jsem s ním kdysi na studiích trápil spolužáky v Americe. Zkoušeli, trénovali, ale nezvládali. V čem je tajemství správného ř?
Mám velmi dobrou a velmi přísnou učitelku češtiny, takže snad dělám pokroky, ale je bez diskuze, že jde o velmi náročný jazyk. A “ř” je vyloženě zlomyslné. Jakmile jsem ho obstojně zvládnul, byl jsem na to pyšný. Bohužel není zas tolik příležitostí ho použít. Moji synové se naučili základy češtiny, ale ve škole mají výuku v angličtině, takže to pro ně není součástí každodenních povinností.

Vaše plné jméno zní Matthew Field OBE – Office of the Most Excellent Order of the British Empire. Můžete nám ve zkratce popsat, jak jste titul získal a já je vlastně ta hierarchie za britskými tituly? My jsme si v Česku tituly zakázali v roce 1918, ale dodnes nás to fascinuje.
Zajisté. Můj titul je odměnou za roky strávené ve službách britské diplomacie a za tu dobu jsem měl přirozeně možnost potkat i členy královské rodiny. Jsem přímým velvyslancem britského krále, dříve královny, takže jsem měl tu čest se s oběma potkat. Je to součástí formálního převzetí funkce velvyslance v novém působišti, které předchází stěhování na ambasádu. Konkrétně před příjezdem do Prahy jsem si s králem Karlem III. dlouze povídal o jeho blízkém vztahu k Praze a o setkáních s Václavem Havlem a dalšími osobnostmi.
OBE je Řád Britského Impéria, určený pro civilisty a důstojníky za služby v době míru. Získal jsem ho za své služby britské diplomacii a zejména za pokroky, k nimž jsem přispěl na svém předchozím působišti v Bosně a Hercegovině. Existuje pět tříd tohoto řádu (GBE, KBE, CBE, OBE, MBE), přičemž držitelé prvních dvou mohou také požívat titulu Sir/ Dame.
Řád jsem přebíral ve Windsoru, spolu s dalšími vyznamenanými z řad celebrit, politiků, novinářů, sportovců a dalších. Byla to obrovská čest.

Kudy vedly vaše cesty do britských diplomatických služeb? Vedli vás k tomu rodiče, nebo prostě na nebi v jednu chvíli zazářily ty správné hvězdy?
Nikdo z mé rodiny pro vládu nepracoval a ani já jsem k tomu netíhnul. Už během studií na univerzitě jsem si ale uvědomil, že mě to táhne do světa. Chtěl jsem poznávat nové kultury, nové lidi. Ještě na škole jsem absolvoval výměnný pobyt ve Švédsku, poté jsem strávil dva roky v Keni jako učitel. Práce trenéra a učitele mě zavedla i do Japonska. Přirozeně jsem hledal kariéru, v níž bych mohl propojovat národy a kultury jako doposud, takže vstup do diplomacie mi byl pravděpodobně souzen.

Nikdy jsem vás nevnímal jako influencera, ale když jsem doma řekl, že jedu dělat rozhovor s vámi, celá rodina okamžitě věděla. A záviděla! To není běžná reakce u kariérních diplomatů. Jak se vám daří skloubit veřejnou image s přeci jenom diskrétní povahou vaší práce?
Jsou to dvě zdánlivě protichůdné stránky mé práce, ale povinností velvyslance je reprezentovat svou zemi, takže my vlastně jsme předobrazem dnešních influencerů, když to slovo v nadsázce použiji. Všichni moji kolegové v jiných zemích jsou minimálně na Twitteru/X a Instagramu. Jsou to moderní komunikační kanály a my jsme povinni je využívat, tak jako naši předchůdci informovali krajany v cizí zemi prostřednictvím článků v novinách či výstupů v rozhlasu či televizi. Novinkou je u sociálních sítí zpětná vazba, která činí komunikaci obousměrnou. Zároveň jsou však výstupy na sociálních sítích odhadem tak desetinou toho, čemu se v denním rozvrhu věnuji. Jde o pomyslnou špičku ledovce.

Vaše manželka Martina je bývalou diplomatkou, takže stejně jako vy umí udržet tajemství a mistrně vyjednávat. Jak se to projevuje na domácí frontě, zvlášť při vychově vašich dvou synů?
Moje manželka opustila chorvatskou diplomacii v době, kdy jsme se poznali, takže nedocházelo k žádnému konfliktu zájmů, ale bylo obrovským benefitem, že věděla, co taková práce obnáší, ať už jde o častá stěhování a služební cesty, nenadálé pracovní situace, reprezentaci na veřejnosti apod. Rodinný život je v podobných funkcích pod velkým tlakem, ale právě naše sdílené zkušenosti z nás dělají skvělý tým.

Mohl bych se zeptat na vaše oblíbené knihy a filmy, ale půjdu ještě o krok dál. Setkáváte se s mnoha lidmi a všichni vám jistě vypráví o svých oblíbených britských titulech a interpretech. Jaká jména zaznívají nejčastěji?
Vy už jste zmínil pár titulů a je patrné, že český a britský humor k sobě mají velmi blízko. Čechy baví Monty Python, Britové přijdou na chuť absurditě Járy Cimrmana. Tam je očividný kulturní prostor, který sdílíme. Nejčastěji ale, zejména z úst mladých, zaznívá Harry Potter. To je globální fenomén, jenž nemá obdoby. Oslovuje všechny generace a zůstává velmi britský, i když se částečně odehrává ve smyšleném fantastickém světě čarodějů a magie. A co jsme ještě nezmínili – fotbal. V tomto směru si Britové a Češi rozumí neuvěřitelně.

Ještě na jeden kulturní export jsem zapomněl. Automobily. Nejen z továren a dílen, ale také z televizních obrazovek. Honičky v bondovkách nebo jízlivé recenze v Top Gearu nás dekádu za dekádou přesvědčují o tom, že Britové auta milují a dýchají pro ně. Patříte do této kategorie?
Zcela jistě. Ikonografie britských vozů prorůstá nejen kulturou, ale i politikou. Kdo by si nevzpomněl na královnu Alžbětu II. za volantem jejího Land Roveru. Britské velvyslanectví momentálně používá vozy Jaguar, já osobně jezdím v modelu XF v odstínu British Racing Green. Je to dosluhující model, ale v budoucnu se chystáme využít zelenější pohon v novém Range Roveru, takže britským ikonám logicky zůstáváme věrní. (Nyní již pan velvyslanec jezdí krásným zeleným Range Roverem od Albion Cars. – pozn. redakce)
Já osobně jsem v dětství miloval seriál Inspektor Morse. Částečně proto, že se odehrává v mém rodném Oxfordu, takže jsem v pozadí vždy rozeznal nějaké to sousedství, ale pan inspektor jezdil v nádherném Jaguaru Mark II. Byl to milovník dobrých vín, vážné hudby a krásných vozů. Tady asi začal můj vztah se značkou Jaguar. V Oxfordu a okolí také sídlilo několik stájí Formule 1, takže tu byla tzv. královna motorsportu velmi oblíbená. Fandil jsem Nigelu Mansellovi, ale musím se přiznat, že mým absolutním favoritem byl vždy Ayrton Senna.

Procestoval jste většinu kontinentů a byl v mnoha koutech světa. Troufnete si ve zkratce porovnat automobilovou kulturu v Británii, Keni, nebo v Japonsku?
Všude má řízení své kouzlo a promítá se do něj tamní kultura. V Japonsku jsem miloval horské silničky, kam jsme jezdili na lyže starým Mitsubishi Pajero. Tehdy mi ještě vyhovovalo, že se tam jezdí nalevo, ale po letech strávených po celém světě jsem vlastně radši, když má auto volant na tom pravém, ve vašem případě tedy levém, místě. Tak je to i u našeho Jaguaru ve službách velvyslanectví.

Narážím s těmi kulturními rozdíly, a pozor – pouštím vás teď na tenký led, na obávaný styl jízdy pražských řidičů.
Nevím, zda to víc nevypovídá o mně, ale na ten pražský styl jsem si velmi rychle zvyknul. Možná je to i tím, že jízda vpravo je pro mě po letech strávených v zahraničí přirozenější, a tak nemám problém rychle reagovat na místní provoz.

Je Praha za odměnu? Jak vlastně probíhá výběrové řízení na post nového velvyslance?
Rozhodně. Praha je velmi oblíbená destinace, takže byla na tento post dlouhá fronta. Britská diplomacie má delší přípravu než je obvyklé, protože si dáváme záležet i na jazykové přípravě a navíc musí přesuny velvyslanců schválit ministerstvo zahraničí, premiér a nakonec i panovník. Takže po několika kolech pohovorů jsem musel čekat i na vyjádření vyšších instancí a celý proces trval zhruba rok. Královna naštěstí neměla žádné námitky, takže když Buckinghamský palác rozhodnul, bylo vše definitivní. Nebylo vůbec snadné udržet to tajemství celý rok, protože během těch posledních několika měsíců už jsem se na novou roli intenzivně připravoval.

Kolik věcí si velvyslanec a jeho rodina vozí z místa na místo? Je něco, bez čeho byste nemohl být? Nebo něco, co si naopak odvézt nemůžete?
Obrazy, knihy, suvenýry z cest a předchozích působišť, abychom se na novém místě cítili co nejdřív jako doma. Jde spíše o drobnosti. Britské velvyslanectví má ještě tu zvláštnost, že byt velvyslance je přímo nad ambasádou, takže po cestě do práce stačí sejít pár schodů, nebo jen pootevřít dveře, protože na našem patře jsou i reprezentativní prostory. Má to své výhody i nevýhody, ale všichni nám tu vycházejí maximálně vstříc. Můj starší syn např. začal v létě hrát aktivně basketbal, a tak jsme mu v zahradě mohli nainstalovat koš. V nádherném Thunovském paláci sídlí britská ambasáda od roku 1919 a každý úřadující velvyslanec má možnost si ji v rámci možností přizpůsobit k obrazu svému.

Co je nejneviditelnější část vaší práce? Něco, co by lidi ve vztahu k diplomatické práci ani nenapadlo. A ne, nemyslím teď tajné depeše a schůzky s agenty Jeho Veličenstva.
Mnoho lidí překvapí, že velvyslanectví není budovou plnou Britů. Jistě, já jsem britským diplomatem a hlavní tváří instituce, ale většina zaměstnanců velvyslanectví jsou Češi. Moji talentovaní kolegové, kteří možná nejsou tolik vidět, ale odvádějí obrovský kus práce a my jsme moc rádi, že je máme.

Vnímáte jako cizinec tzv. expat bubble, kdy se lidé často setkávají primárně s krajany a příznivci své kultury? V rámci vašeho každodenního rozvrhu se musíte setkávat
s řadou lidí pracovně. S některými se naopak mimo práci setkávat nesmíte. Jak řešíte podobný hlavolam?
Dal jsem si hned první týden ve funkci závazek, že do roka a do dne navštívím všechny české kraje. Povedlo se mi to s asi pětihodinovým náskokem, cesta vlakem byla nakonec úspěšná a já zjistil, že mám sice splněno, ale na řadu míst bych se chtěl znovu vracet. Snažím se plánovat náš volný čas tak, abychom ho s rodinou trávili plnohodnotně a zároveň poznávali nová místa a lidi. To bylo ostatně mou hlavní motivací už při studiích a jsem rád, že moji blízcí jsou naladěni na stejnou notu.

Kde je Matt Field doma? Když strávíte několik dekád mimo rodnou hroudu, změní to váš pohled na domovinu? A je podle vás důležité se domů alespoň na čas vrátit, abyste ty nové oči a získané zkušenosti předal krajanům?
Domov je tam, kde je vaše rodina. Ta, kterou budujete, ale i ta, z níž pocházíte, což je zároveň odpověď na druhou část otázky. Člověk musí pečovat o své kořeny, takže velká část našich cest míří zpět do Británie, abychom se vídali s příbuznými, kamarády, ale také abychom mohli porovnávat, předávat a sdílet zkušenosti.

Text: Václav Rybář, foto: Marek Musil