Aňa Geislerová: Emoce? Ty často bolí

Jedna z tria umělecky nadaných sester nehraje divadlo, prý ho nemá v srdci. Zato na plátně exceluje, za což si odnesla nespočet cen, včetně pěti sošek Českých lvů. Občas jde s kůží na trh, když okomentuje společenské dění a priori to politické. Moc to neřeší, je přímá a zdá se být nekompromisní. Jen pár hodin před rozhovorem na svém Instagramu publikovala stories s českým expremiérem a jeho minulostí. A v jedné z posledních rolí se blýskla jako prezidentka. Je všechno jen náhoda? Vyzpovídali jsme naši ambasadorku Aňu Geislerovou!

Šla byste do politiky?
Do té větší politiky, co si pod ní představujeme takové to zlo, to bych nechtěla. Ale komunální politika ve smyslu služby? Spolupodílet se na tom, aby bylo lidem líp? To si představit umím. Dokonce jsem slyšela názor, že lidi, když se dostanou do věku, kdy už se nestarají o děti a mají uspořádaný život, tak se dají na komunální politiku. Aby přispěli fungování státu. To se mi líbí.

Jinak ale nemám potřebu moci. Tyhle žebříčky mám dobyté. Přijde mi jen hezké zkusit dělat věci lepšími. A přijde mi správné o tom neremcat a ty věci dělat.

Nebála byste se rozhodovat, třeba i v neprospěch lidí?
Ne. Jsem na to zvyklá v rámci naší matriarchální rodiny. Člověk musí někdy rozhodnout, protože jinak dohadování neskončí. To k tomu patří. Nevyhovíte všem. A musíte se i naučit dělat kompromisy. Ostatně sebe samu často ustavuju diktátorem ve prospěch věci. Tím ale na sebe beru i zodpovědnost.

Nedávno proběhly prezidentské volby. Měla jste mezi kandidáty svého favorita?
Podpořila bych kohokoliv, jen aby neuspěli někteří jiní. (smích) Mám ráda otevřené, přímočaré lidi, u kterých mám pocit, že to, co říkají, si opravdu myslí. Sympatická mi byla paní Nerudová. Měla jsem z ní pocit, že je přímá, zkušená a má správnou míru takové ženské moudrosti.

Co je specifická ženská moudrost?
Manažerská schopnost naladit dohromady strašně protichůdné věci a vyjít z toho jako člověk, který se toho vůbec nezúčastnil. Všechno nenápadně ošéfovat.

Nelitovala jste někdy, že vůbec nehrajete divadlo?
Jediné divadlo, které mě baví, jsou občasné improvizace, které dělám s Martinem Zbrožkem. Jinak ale divadlo nemám v srdci.

Nebylo těžší uspět, když neděláte divadlo? Měla jste štěstí?
Štěstí je v naší branži základní stavební kámen. V mém případě nejpodstatnější. Nemám školu, nemám divadlo, a stejně se to nějak povedlo. Čím dál, tím víc si myslím, že to, že nemám školu a všechno jsem si udělala po svém, je moje velká výhoda. A že i proto nedělám divadlo.

Bohužel, pro většinu českých herců vede cesta k filmu pouze přes divadlo. Protože se na školách neučí filmové herectví. Ani ťuk. A školy navíc hercům zakazují točit. Pak jim nic jiného než láska k divadlu nezbyde. A pak jim zase komplikuje cestu k filmu, protože je svým způsobem deformuje a před kamerou jim to nejde. I proto děláme s kamarádkou herecké workshopy. A učíme lidi, co dělat před kamerou a jak hledat cestu k filmovému hraní, které je úplně jiné než to divadelní.

Můžete udělat všechno pro to, abyste byli nejlepší herci na světě. Můžete mít všechny kurzy, všechny školy, a stejně vám to nepůjde. A nemusíte dělat nic, někdo vás potká venku a stanete se hvězdou. Je to hrozně nevyzpytatelné. Záhadný proces, proč to někomu vyjde a proč někomu ne. I proto herci nechtějí, aby jejich děti dělaly herectví. Protože pravděpodobnost, že to vyjde všem stejně, je malá.

Kdo vás učil hrát?
Život, filmy, práce. Učila jsem se v práci. A možná tím, že mě to nikdo neučil, že to vznikalo přirozeně, tak je to lepší. Nevím. A ani si nemyslím, že bych byla stoprocentně dobrá herečka. Ale vidím, že někdy je cesta odmítání lepší, než mít strach přijímat věci tak, jak jsou, a riskovat. Vděčím za to i rodičům, kteří byli odvážní. Nebyli upjatí a vzali to, že si věci dělám po svém. Je to kombinace dětského vzoru, umanutosti... Že i když vám bude sto lidí říkat – udělej to takhle, uděláte to, jak chcete vy. Samozřejmě jdou za vámi chyby, ale i úspěchy.

Máte herecké vzory?
Spoustu. Z českých určitě Rudolf Hrušínský.

Major Kalaš v baloňáku?
To miluju. Nikdy nepřepnu, když to běží. A z těch zahraničních Mark Ruffalo v seriálu Bludné kruhy. Vynikající herectví. Nebo Jessica Chastain mi přijde fantastická. Olivia Colmanová. James McAvoy nebo Jamie Dornan. A miluju Anthonyho Hopkinse.

Herecký minimalizmus?
Jo. Tak to má být. Herectví by nemělo být hraní, ale bytí. Že když se zapne kamera, začnu hrát. Líbí se mi herci, kteří jsou přítomni v té chvíli a jsou postavami, kterými mají být. Člověk, i když se v něm děje cokoliv, taky své emoce spíše schovává, než aby je dával najevo. Je proto přirozené být minimalista. Takové herectví se mi líbí.

Jiřímu Strachovi jste v jeho pořadu říkala, že potřebujete režiséry, kteří vám dokonale vysvětlí, co od vás potřebují. Co se děje, když to nedokážou?
Potřebuju vědět, že ten člověk sám ví, co chce. Že tomu rozumí. Že v tom netápe. A když to neví? Pak je to blbý. Je těžší takovému člověku důvěřovat. Když mi nepomáhá a má pro mě být autoritou, tak nejsem schopná pokračovat dál. Musím spolu s ním najít logiku té věci.

Ale nestane se nic extra. Jen se šprajcneme v diskuzi. Většinou před natáčením. Nikdo o tom neví. Nepřipustila bych práci ve stylu „to nějak vymyslíme na place“. Tam se nikdy nic nevymyslí.

A stane se vám to?
Jasně. A obvykle je mi to líto. Protože režisér je důležitý, takový náš trenér, jak říká Ondra Vetchý. A my ho máme poslouchat. O tématu, filmu a postavách má vědět nejvíc. A je blbé, když to tak není. Pak hrajete jakoby do zrcadla.

Je herectví svobodné povolání?
Rozhodně je to svobodné povolání. Pokud nehrajete divadlo, protože pak jste otrokem divadla. I proto nedělám divadlo. Kdyby mi někdo řekl, že nemůžu točit, protože musím být v divadle? To bych zešílela. Herectví je svobodné i do té míry, že vám nic negarantuje. Jestli vás příště obsadí, nebo ne. Jak já říkám... jsem herec v utajení.

Co to znamená?
Že si hraju doma pro sebe. Co s tím budete dělat, když jste herec bez práce? Furt jste herec. V utajení. Ale ta svoboda je pro mě krásná. Ono se to zdá, že furt něco točím, ale tak to není. Jeden film točím třeba 25 dní. Seriál zabere víc času. Práci odvedu v jedné polovině roku. I v tom je ta svoboda.

Pochybujete o svém herectví?
Samozřejmě. Bavíme se o abstraktní věci, která vzniká z emocí, loví se ze vzduchu a z vnitřních procesů. Dokážu vidět, že je něco dobrý, i že je něco blbý.

Vy vlastně nemůžete být úplný perfekcionista.
Nemůže být všechno na tisíc procent. Ale nemůžete odcházet od práce s pocitem, že to „nějak“ stačí. Musíte si umět říct na place o větší prostor.

To je na tom nejzajímavější. To největší dobrodružství. Kamera je neuvěřitelná věc. Bytost. Kamarád, který neodpouští. Řekne jen pravdu a bere jenom pravdu. Na tom si musí dát člověk nejvíc záležet.

Berete si práci domů?
Není to tak, že chodíte domů jako někdo jinej a ptáte se, čí to jsou děti. Musíte se emocionálně přibližovat lidem, které hrajete. A když jsou to postavy, které prožívají těžké věci, je to vyčerpávající.

Tělo nerozlišuje, jestli je ta emoce vybudovaná uměle, nebo je skutečná. Navíc o tom furt mluvíte, furt na to myslíte. Den po dni s tím žijete. Úplně se vyčerpáte. Výdej emocí a nasazení v hlavní roli vás zkrátka unaví a vyčerpá.

Opravdu tělo nepochopí, že je ta emoce hraná?
Nepochopí. Řekli mi to psychiatři. Když jsme dělali film Štěstí s Bohdanem Slámou, kde jsem hrála schizofreničku, tak jsme si o tom povídali. A to už jsem zjišťovala i samostudiem. Dokonce jsou dvě teorie. Jestli první reaguje tělo a až pak mozek. Nebo naopak.

Pravděpodobnější je, že nejprve reaguje tělo a mozek to poté vyhodnotí. Tělo to prostě nepozná. Ono si to odžije. Když hrajete tak, jak já si myslím, že se hrát má, tak není vyhnutí, že to prožijete. Protože to nehrajete, ale ty emoce prožijete. Nebavíme se o falešných, ale pravých emocích.

Božena Němcová, Olga Havlová, Prezidentka. Odnesete si z charakterů postav něco takzvaně do života?
Hlavně se díky nim dovzděláte. Ale já mám trochu averzi k tomu, jak herci nejvíc rozumí tomu, co zrovna hrají. (smích) Když hrajete Havlovou, tak se vás všichni ptají na Havla. Když Němcovou, tak na národní obrození a když prezidentku, tak jestli budete také kandidovat a co si myslíte o situaci na Ukrajině. Takové zvláštní zrcadlení. Odnáším si ty příběhy. Olga Havlová byla perfektní. Byla sice introvertní, ale absolutně autentická. Žádná intelektuálka. Prostě se jen nebavila o věcech, které ji nezajímaly. Byla to fakt řeznice. Ostrá ženská. Nejen k ostatním, i k sobě byla tvrdá. Božena byla oproti ní nerealistický blázínek. Takový vlající egocentrik.

À propos ego. Je v herectví na obtíž?
Každý ego je většinou na obtíž. V pořádku je sebevědomí, ale když je to nabubřelé ego, tak vám překáží všude. Nejen v herectví. Takoví lidi jsou nesnesitelní, ale mnohdy dokážou být i roztomilí. Já o sobě vím, že jsem soutěživá. Nedávno jsme byli s dětmi na motokárách, a byť jsem všem říkala, že budeme jezdit hlavně v klidu, málem jsem přejela vlastní děti, jen abych vyhrála. (smích)

Díváte se na sebe v televizi, v kině?
Dívám se hlavně na place. Když se dělají jednotlivé scény. Často se na film dívám až po premiéře. Obvykle, když dotočím, mám pocit, že je pro mě práce odvedená. A bála bych se, že bych ve fázi, kdy už s tím nemůžu nic udělat, viděla něco, co by se mi nelíbilo. To by pro mě bylo hodně těžké. (smích)

Jste ráda sama?
Jo. Hodně. Protože je to největší vzácnost.

Jsem v podstatě tichý čtenář, zároveň ale inklinuju k těm hodně extrovertním věcem, jako je herectví. Taková moje výzva.

Kdy se vám naposled povedlo být sama?
Protože jsme nedaleko mého hausbótu, kde se mi to daří docela často, tak naposled před hodinou.

A co tak děláte?
To je moje věc. (smích)

Text: Aleš Wallcon, foto: Jakub Deml