Vladimír Šmicer: Řešit jen sebe a přát druhejm!

Majitel mnoha trofejí, bezesporu česká fotbalová legenda. Ale taky chlapík, se kterým si rádi pokecáte jen proto, že vás nakazí nezměrným optimismem, úsměvem a pozitivní náladou, což vás mimo jiné donutí používat rozhovorové klišé - (smích) - v každé jeho druhé odpovědi. Profesionální kariéru ukončil kvůli zdravotním komplikacím, přesto ho na hřišti, stadionu nebo greenu můžete vidět co týden. Pomáhá, podniká a užívá si života. Šmíca je štístko.

Co kolena, drží?

Od poslední operace před dvěma lety, v pořadí páté, zatím drží. Od 22 let jsem hrál s půlkou menisku, a tam kde mi ho vybrali se mi začala poškozovat chrupavka a tu doktoři ještě neumí nahradit. Měl jsem kliku, že jsem vydržel hrát do 36. Teď už si jen chodívám zahrát A třídu za Chabry, tam máme dobrou travičku, mám tam mladýho, tomu je 17, takže si možná brzo zahrajeme spolu.

Hraju i nějaké exhibiční utkání, třeba pět do roka. Chodím hrát hokej v zimě, chodím na tenis, hraju golfy. Koleno už mám prý tak poškozené, že mi ho při poslední operaci „jen“ vyčistili, zahladili, zarovnali, a tak už je šetřím.

Je to daň za profesionální sport?

Je to tak. Žádný profi sportovec po kariéře nekončí zdravý, to prostě nejde, (smích). Vždycky ti něco odejde. To k tomu patří. Problém taky je, že tím, jak se zrychluje a zlepšuje péče, tak se zrychluje návrat hráčů na hřiště, zvětšuje se výkon.

Stále při sobě nosíte vaše fotokartičky s podpisem?

Jó. Nenosím je po kapsách, ale v autě je mám vždycky.

Není neuvěřitelné, že se vás popularita drží i roky po ukončení kariéry?

Je pravda, že asi ta naše generace patřila k tomu lepšímu, co náš fotbal vyprodukoval. Lidi nás po ukončení kariéry sledovali a i to, že jsem hrál v Liverpoolu, v jednom z nejlepších klubů na světě, k tomu přispělo. Nejen tady, ale i po světě. Je příjemné, když vás po světě poznávají. Není to žádná hysterie jako u Beckhama, je to do příjemna. A kartičky vozím i pro děti, když jedu na besedu, nebo na nějakou exhibici. Snažím se je uplatnit i na policisty. (smích)

A funguje to?

No, pro ty vozím v kufru ještě podepsaný dres. (smích) Někdy to pomůže…teda nesmím narazit na sparťany. (smích) Nesnažím se je uplácet, ale zlepšit náladu a ukecat tu spodní hranici pokuty. Trest samozřejmě přijmu vždycky.

Všichni, s kým jsem mluvil se shodují v tom, že vás úspěch nezměnil, že jste pohodář. Měl jste štěstí na lidi kolem vás?

Asi jsem štěstí na lidi kolem sebe měl. Ale já jsem povaha, jaká jsem, a myslím si, že přirozeně přitahuju mně blízké lidi. Kde nebyla chemie, tam jsem šel dál. Měl jsem výhodu, že jsem z vesnice, že mě naši snad dobře vychovali a jsem za to rád. Když vidím kopance, které někteří jiní sportovci po skončení kariéry udělali. Taky jsem se zklamal, půjčil jsem někomu peníze a ten mi je nevrátil, ale nic fatálního.

Jinak ale, i já jsem si jednu chvíli myslel, že jsem top hráč. Jenže, když jsem tomu dával míň na tréninku, tak se mi nedařilo na hřišti. To mě vždycky vrátilo na zem a začal jsem od začátku. Moje kariéra se vyvíjela dobře, asi i pro to, že jsem měl pozitivní přístup k fotbalu i k životu. Konflikty nebyly. Já si furt říkám, přej a bude ti přáno. Člověk by měl řešit jen sebe, přát druhejm a ono to půjde. Nemůžeš milovat všechny, to nejde. Ale můžeš se usmát.

Jak se fotbal hraje doopravdy jsem ale začal chápat, až někdy ve 33 letech. Až když se odboural ten stres. Když jsem si bilancoval kariéru, tak jsem říkal, kdybych tohle věděl už někdy v 19 letech, ty jo, to bych byl fotbalista. (smích)

To by asi nefungovalo.

Asi ne, to je pravda. Ale přeci jen, být víc lehkovážnější by mi nevadilo.

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že „hráči jsou idealizovaní“. Sláva, peníze, pak zlom a vámi zmiňované kopance? Tak jste to myslel?

Jasně. Na vrcholu vás všichni plácají po ramenou. Máte peníze, žijete vysoký standard, který dnes řada hráčů ráda sdílí na Instagramu. Ale pak přijde konec a najednou na konto nenaskočí nic, nula. A pak je snadné začít panikařit, špatně investovat peníze a je konec. V ČR máme ČAFH (Česká asociace fotbalových hráčů) a ta hráčům nabízí finanční poradnu. Doporučuju, aby se o to hráči sami zajímali.

Účastníte se i charitativních utkání Easi Cup, kde je smyslem destigmatizace duševního onemocnění v ČR. Vy jste v kariéře taky nepohrdl péčí psychologa. Souvisí to spolu?

Přesně tak, i proto jsem do toho Easi Cupu šel. Poprvé, když jsem hrál ve Francii, tak jsme tam měli osteopata. Ten se hráčů vždycky vyptal, co je trápí, co je štve, pak nás masíroval, mačkal různé body, hlavu uvolňoval, krk. A vždycky mi to úžasně pomohlo. Odcházel jsem od něj s lehkou hlavou. V Anglii jsme měli psychologa. Musím říct, že se u něj člověk naučí nahlížet na fotbal jinýma očima. Řekne ti, na co myslet, když se ti nedaří nebo když něco zkazíš. Nechce se jim často problémy řešit se spoluhráči nebo s trenérem. To víš, se spoluhráči nebo s trenérem tohle často probírat nechceš. Není žádná ostuda zajít za psychologem, ta doba už je pryč.

Jezdíte po světě jako hráč zápasů legend, což je vlastně taky charita. Je to taková apalucha bez dětí, nebo stále profi?

Dřív to Liverpool nechával na nás, ale před čtyřmi lety to vzal klub pod sebe. Jezdí s námi maséři, doktoři a teď už je to profi. Máme oficiální dresy a reprezentuješ Liverpool, podepisujeme smlouvy. Hrály jsme s Realem Madrid, Bayern Mnichov, AC Milán a na každém tom zápase bylo přes 55 tisíc diváků. Neuvěřitelné. Vybralo se přes milion liber čistého. A všechno jde na charitu. Na to se vždycky těším a taky na to trénuju. Je to pro hráče nad 35 let, mně je 47 a hraješ tam naplno, skluzy, všechno. Dokonce díky tomu cestuju po světě daleko víc, než když jsem hrál na velké kluby v Evropě.

Nedávno skončil Milan Baroš a už mi psal Kenny Dalglish „hele, připrav ho na sezónu“. Potřebujeme do útoku někoho rychlejšího. (smích)

Vy jste slávista tělem i duší. Nebylo vám líto, když jste skončil ve vedení klubu?

Trošičku mi to líto bylo. Po odchodu Jirky Šimáněho ze Slavie to převzali Čínani a ti si přizvali svoje lidi. To je realita. Na druhou stranu, každý velký klub potřebuje finanční stabilitu a oni ji do Slavie dodali. Některým lidem to vadí, já to beru tak, že pomohli Slavii. Navíc, ve světě je to naprosto běžné.

Zapojil jste se do e-sportu. Je to pro vás spíše byznys příležitost, relax, nebo vás láká to, že jste v jednom týmu se svým synem?

Mým vstupem do Entropiqu se propojilo strašně moc věcí najednou. První věc je, že od mlada tyhle hry hraju.

Prý si berete PlayStation i na dovolenou.

PlayStation beru všude a vždycky. (smích) Druhá věc, že to baví i mladýho, který to asi odkoukal ode mě. A třetí věc je, že v tom vidím šanci se zapojit do vzkvétajícího byznysu. A tyhle tři věci my dávají smysl.

Entropiq je český klub, který rozjíždí pánové Kabrhel a Janeček, matematičtí mágové, kteří mají ambici stát se evropským či světovým týmem. Můj syn je v takové přípravce, ale samozřejmě pomýšlí na kariéru profi hráče, tak uvidíme.

Nějaký vnitřní rozpor v podpoře e-sportu, tedy sezení dětí nebo mládeže u počítače, jako aktivní sportovec nepociťujete?

Vidím to u syna. Ten hraje po večerech, až poté, co přijde ze skutečného tréninku. Zkrátka je to už taková generace, která místo sledování televize nebo seriálů, radši mrská tyhle hry. Ale nemyslete si, že u toho sedí šest osm hodin denně, to ne.

Dalším charitativním projektem, kterého jste součástí je REAL Top PRAHA, který za dobu svého působení vybral již přes 25 milionů korun. Co to pro vás znamená, že můžete přispět?

Je to skvělý. Když s tím přišel Saša Smita, tak jsem se stal rád součástí týmu. Sice kvůli kolenu nehraju vždycky, ale odehraju třeba pět akcí do roka a je super, že se vybere vždy na někoho, kdo potřebuje pomoct. Svůj honorář za TIKI TAKA věnuju Real Top Praha. (TIKI TAKA, talk show 02 TV Sport, pozn. aut.) To je to nejmenší, co můžu udělat, jít si zahrát fotbal a někomu pomoct.

Heleďte, už jste mi asi třikrát řekl, jak šetříte koleno a že je to jen pár zápasů do roka. Když to spočítám, tak je to zápas co 14 dní. Tak snad si to nepřečte váš ortoped.

(smích) Ono to vyjde na nějakých 20 zápasů za rok, to je pravda. Ale tyhle charitativní exhibice se nehrají naplno, to jen ty zápasy legend s Liverpoolem.

Máte tři hotely, dva v Mariánkách, a s přáteli i hotel v Tančícím domě. Můžou vás tam hoteloví hosté potkat?

Jojo, můžou mě tam potkat. Máme tam pondělky, úterky snídaňové porady. Dávám si tam řadu schůzek, pracovní obědy či večere. Občas zavítám i na některé z firemních večírků.

Pomáhá vaše jméno v marketingu?

Myslím, že jo. I cizinci, lidi z Liverpoolu, nebo fanoušci ze světa mi píšou, že jedou ke mně na hotel. Teď jsme zavedli, že host dostávají moji fotku, chystáme se rozšiřovat recepci, chceme tam vystavit můj dres s fotkama. Teď po korona krizi si k nám nacházejí cestu i Češi.

Je pro vás byznys spíše radost nebo…zeptám se jinak: Jste spokojený takhle, nebo hodláte byznys rozšiřovat, expandovat?

Tak jak mám rozložené portfolio investic, mi vyhovuje. Nepotřebuju víc a víc. Chtěl jsem po skončení kariéry udržet svůj standard, svoje koníčky a zájmy. Ale že bych měl ambice zvětšovat majetek, kupovat další hotely? To nemám a takhle to necítím.

Kdybyste měl někomu poradit, co je nejlepší investice?

V Čechách a asi i ve světě jsou to nemovitosti. Na tom člověk neprodělá nikdy. Obecně bych ale poradil, nevsadit všechno na jednoho koně. Což spousta lidí udělá. Být nohama na zemi. A nečekat hned zlatý důl.

Asi je důležitý mít kolem sebe ty správné lidi.

To je strašně důležitý. To zázemí, ať už rodina nebo upřímní kamarádi. Slyšet jiné názory, jiné úhly pohledu. Opravdu důležitý.

Jezdíte velkým Range Roverem. Souvisí váš vztah ke značce Land Rover s vaším působením v Británii?

Souvisí a hodně. V Anglii jsem viděl, jak v tom kluci jezdí a berou to tam jako známku prestiže. Jezdí v tom anglická královna. Ale nechtěl jsem si kupovat auto s řízením vpravo, tak jsem si koupil první až když jsem šel do Bordeaux. Sport byl první Range, supercharge, chtěl jsem, aby to jezdilo. V Čechách jsem si pořídil velkého Range v Autobigraphy. To auto splňuje všechno, co potřebuju. Mám velkou rodinu, psa, potřebuju větší auto, mám chalupu na horách, potřebuju auto, které vyjede všechno. Je to auto, které má prestiž, je pohodlné. Moje paní to má ráda, jak sedí vysoko.

Nejlepší auto, který jsem měl, a to neříkám je proto, že spolu děláme rozhovor pro Albion Cars. Velký pohodlný a luxusní.

Jak se o vás starají kolegové v Albionu?

Dobrý, asi že víte, že jsem to já (smích). Ale vážně… jsem tady vítanej, mám tady kamarády, pokec, kafe, příjemno. Znám se s prodejcem Lukášem Pajerem a je fajn, když se vytvoří kamarádský vztah.